Severní Kypr - poloostrov Karpaz

Poloostrov Karpaz

Karpaz, jeden z posledních rájů na Zemi. Je to neuvěřitelné, ale dosud existuje místo, kde za celý den narazíte jen na divokého osla, stádo ovcí, zříceninu starobylé baziliky nebo hejno tažných ptáků. Čím dále jedete po úzké silnici na východ, tím je krajina opuštěnější. Nakonec asfalt přechází v hliněnou cestu a vlevo i vpravo se vlní nekonečné moře - jste na nejvýchodnějším cípu Severního Kypru. Před sebou máte už jen skalnatý kopec se dvěma obrovskými stožáry. Na jednom vlaje v prudkém větru turecká, na druhém severokyperské vlajka. Míří na ně obrovský reflektor - v noci musí být na moři vidět z velké dálky. Následují tři ostrůvky - spíše jen skaliska - a za nimi nic než moře. Jsme na mysu Zafer (řecky Apostolos Andreas podle blízkého kláštera).

Auto se pomalu obrací a jedeme zpět ke klášteru. Mnoho nechybělo a stal se jednou z mnoha kyperských rozvalin. Naštěstí se našla organizace ochotná podpořit rekonstrukci, a tak přilehlé stavby postupně dostávají nové fasády a podle lešení na hlavní budově lze soudit, že nyní přijde na řadu samotný klášter. Nad klášterem se vesele třepetá papírový drak. Tady ho stačí přivázat ke sloupu a o ostatní se postará vítr, který nikdy nepolevuje.

Rozpukanými dveřmi vstupujeme do kostela. Ovane nás starozákonní vzduch, všude kolem jsou ikony. Pod jednou z nich sedí drobná stařenka, celá v černém. Je tak tichá, že ti nemnozí turisté, kteří doputují až sem, ji v příšeří chrámu možná přehlédnou. Britka, která vešla do dveří chvíli před námi, si jí všimla a žádá o svolení k fotografování. Stará žena zvedá ruce z klína a téměř neznatelně pokývne hlavou. Světlo svíček se mihotavě odráží od lesklého povrchu svatých obrazů.

Vycházíme na vzduch, do očí nás bodá slunce. Kolem kláštera vyrostly stánky se suvenýry, skromně vybavená prodejna potravin a stan s občerstvením. Turistů pomalu přibývá - po uvolnění hraničního režimu si klášter přijíždějí prohlédnout Řekové z jihu ostrova, jezdí sem Britové a v poslední době i Němci a Rusové.

Hned za branou kláštera se směrem do vnitrozemí otevírá pohled, jaký si naše obrazotvornost spojuje s tropickým rájem - stojíme na útesu, pod nímž se až k obzoru táhne zlatá písčitá pláž. Ostrůvky vegetace blíže k silnici spásají ovce, vysoko na nebi plachtí dravec. Moře hraje všemi barvami od tyrkysové po ocelově šedou a vyplňuje prostor do třetiny horizontu, zbytek připadá na bleděmodré nebe s bílými a šedými oblaky. Sjíždíme k jednoduchým dřevěným chatkám s restaurací, v níž právě obědvá zájezd ruských turistů, a vydáváme se k moři. Pláž dlouhá několik kilometrů a široká místy až tři sta metrů je téměř liduprázdná, jen pod písečnou dunou stanují mladí Izraelci. Moře je i v pokročilém podzimu ještě teplé, slunce pálí, ale mírný vánek příjemně ochlazuje.

Vracíme se k chatkám. Až zapadne slunce, divocí osli přijdou až sem a budou v okolí tábora pátrat po zbytcích ztvrdlého chleba. Rychle se stmívá, nad hlavou se ozývá křik prvního hejna tažných ptáků. Během večera následují další. Pod střechou chatky přebývá netopýr, který teď vyráží na lov. Nad ránem se opět uvelebí ve svém úkrytu a svým šramocením probudí všechny, kdo ještě spali.

Karpaz se probouzí do dne, který bude úplně stejný jako ten včerejší. Nikdo neví, jak dlouho tohle všechno přetrvá.